reklama

Děkuji od vás ne, pane doktore!

Takto šokující větu jsem zaslechl z úst zraněného přítele před zhruba 80 hodinami. Ještě půlhodinu jsem si myslel, že za to může zranění, ztráta tělní tekutiny a šok. Až později jsme došel k mrazivému zjištění, že trpící nevinný člověk je na citové vydírání lékaře schopen reagovat statečněji, než civilizací ukolébaný zpohodlnělý čtyřicátník jakým jsem já sám...

Písmo: A- | A+
Diskusia  (0)

Napsáno pro idnes.cz v lednu 2011

Mám v úctě lékaře. Mám v úctě i lékaře, jež zastávají jiné názory než já. Mám v úctě i lékaře, s nimiž se neshodnu názorově na ničem, ale jsou to odborníci a práci nemíchají s čímkoli jiným. Mám v úctě i ty, jež považuji za nepochopitelné osobnosti, alespoň poctivě dělající svojí práci. Můj vztah k posledně jmenovaným dokládá fakt, že jsem svého obvodního lékaře nenavštívil dlouhých 16 let a raději chodil i za cenu nepříjemností rovnou ke specialistům, a přesto jsem nikdy hlasitě na svého lékaře nikde nenadával. Loni jsem potřeboval svůj spis a zjistil jsem že ho pan doktor nemůže najít. Ani se mu nedivím.

Moje loajalita k oněm nepochopitelným lékařům, se netýká jediné otázky. Otázky natolik citlivé, že může na pacientech zanechávat dlouhodobé duševní trauma. A to v tom, že by nikdy neměla být dotčena hranice integrity pacienta v otázce jeho fyzické závislosti na lékaři. Je zjevné že tato existuje. U mnohých traumat (rozumnějme zranění) zejména těch vážných, je bytí a nebytí Vašeho života a existence přímo závislé na tom, zda lékař vykoná svoji práci ( uznávám že je to poslání) či nikoli. Můžete vykrvácet bez tlakového obvazu, umřít na šok, udusit se bez podpory plicní ventilace s "jen" zlomenými žebry, když jste v jedné z nejtěžsích životních situací, například po těžké autonehodě, můžete nestačit s dechem po i jen slabém infarktu, když vám není včas pomoženo.

Všechnu tuhle práci zvládá většinou lékař eticky a pokud Vám vynadá, že si máte dát pozor na alkohol, cholesterol (pro ty z vás co by nevěděli - to je ten tlak na prsou a dýchavičnost) pokud vás sjede za rozežranost končící dnou, cukrovkou a vysokým tlakem, dobře vám tak. Ale až na jednu situaci.

Lékař vás má dostávat pod tlak o péči o vlastní zdraví za běžných situací. NIKDY V SITUACÍCH KDY NEGATIVNÍ DŮSLEDKY NASTALY. Důvod je starý jak lidstvo samo. Je to lékařsky neetické. Například většina kardilologů Vám potvrdí, že se u pacienta kterého přivezli se zlobícím srdíčkem se řeší všechno ostatní ale nikdy následující otázka.

Můžete si za to teď sám !

Nejen kvůli etice. Ani kvůli stavu pacienta. Ale i proto, že - TO SE NEDĚLÁ !!

Můžu být lajdák co se nestará o své zdraví, oběť vlastní nešikovnosti, nehody, nebo násilného trestného činu, ale nikdy by se nemělo stát, že mi dá lékař najevo, že jsem na jeho zákroku a péči závislý. Nejen proto, že je to nesprávné, ale je to i demoralizující.

A přesně k tomuto za mé přítomnosti došlo.

Událost jež se před 4 dny stala, bohužel ukazuje, kam až může dojít stávka našich lékařů.

NA HRANICE ETIKY

Múj přítel a soused Péťa je člověkem vážícím si života, lidí, vzdělanců a obecně je to takový ten "mouchy snězte si mně" co nevyhledává konflikty. Žije v univerzitních Drážďanech, živí se slušně a jediným znakem toho, že je trochu jako každý mužský "trochu zvířátko", je to, že je skialpinista. Drápání po kopcích ho nikdy nepřivedlo k úrazu, nanevýš k pár hypotermiím, což je sice nebezpečnější, ale vždycky se vrátil domů. Nikdy neumrznul a tak se můžu těšit přízni jeho přátelství a jsem zato rád. Chlad je zkouškou osobnosti a o jeho morálních vlastnostech už dávno nepochybuji. Potkat ho na ulici, řeknete si, že je to nějaký pan učitel. Bohužel se to v očích průměrného čecháčka mísí se výrazem slabý kluk, ale to by byl omyl.

Jeli jsme spolu vyklízet jeho soukromou pracovnu kterou má za Českou hranicí. Osobně jsem byl toho názoru, že do malé Toyoty se nám toho moc nevejde ale co. Hybridy toho moc nespotřebují a měli jsme na to celý den. Kdyžtak pojedem dvakrát. Když jsme naložili co to šlo a došlo na větší bednu, co jsme měli zvednout na střechu, došlo na onen začátek našeho příběhu. Dvoumetrová bedna byla těžší než to vypadalo, pod nohama nám to klouzalo a výsledek byl, že se svezla přes odírané střešní nosníky a hranu střechy na mého přítele. Sletěla na něj a nedalo se tomu zabránit. V takových chvílích máte sílu medvěda a já jsem z něj bednu shodil, jako by vlastně nevážila víc jak já sám. Důsledkům tohoto pádu, v podobě poraněného předloktí za něž se držel, to ale nezabránilo. Když se Péťa nechal uklidnit mými argumenty, že jsem od vojny zdravotník a nechal si na ruku sáhnout, zjistil jsem, že není jen roztržená, ale asi i zlomená. (Pochopitelně jsem si vyslechl něco o tom, že jsem hovado, co mu kroutí rukou, aby v ní zaloupalo.) To je v pořádku, je trpící lidskou bytostí a má na to právo.

A tak jsme zaúkolovali souseda k odtažení bedny, a sami se vydali do nemocnice.

Nemocnice velké, dobře vybavené, ale přesto si ji dovolím prozatím nejmenovat. Prostě proto že v ní znám několik lékařů, jichž si vážím. A také proto, že se nechci nechat soudit za to, že jsem napsal o tom kam až může stávka zajít, prostou pravdu.

Na místní Emergency, jak se tomu dnes říká, nás přijali slušně. Péťa má pojištění jak české, tak i Spolkové republiky, došlo na situaci, že jsme museli hledat to české, ale našli jsme a tak se nic nedělo. Došli jsme na rentgen a pak odseděli povinnou půlhodinku v čekárně. Krvácení jsem předtím zastavil tlakovým obvazem, tak jsme se uklidnili, (tj. uklidnil se Péťa) a čekání netrvalo věčně.

Protože šlo o zranění s podezřením na zlomeninu, přijal nás ortoped s asi kvalifikací chirurga. Jmenovat si nedovolíme, nestojíme o spor s velkou organizací, jíž nemocnice patří. Ona má totiž narozdíl od nás zdroje na drahé právníky. Byli jsme nechápavě dotázáni co s námi, načež se Petr, značně pobledlý, zmohl pouze na slabé "snad by stačilo to zašít". Vyšetřenní bylo rutinní a byl jen přítomen jen víceméně proto, kdyby Péťa zkoaboval. Dá se to pochopit Ruka se měla zašít a zpevnit a on vypadal, že se každou chvíli sesype. Pád bedny způsobil mému příteli ošklivou deseticentimetrovou tržnou ránu a naštípnutí vřetenní kosti, které se říká radius. Trochu mne překvapilo, že se do toho ošetření pan doktor moc nehrnul, jakoby "tady " bylo i spoustu jiných starostí. Někdy se lékařova odtažitost dá pochopit. U opilců, pobitých násilníků, či agresivních řidičů, ale u člověka, co na sebe pustil bednu s metrákem knih, není zapotřebí vzbuzovat pocit marnosti, nebo viny. Neříkám, že to co následuje bych čekal od každého lékaře, ale jak to bývá, jeden z deseti se najde. Měli jsme smůlu.
Chování lékaře bylo nepříjemné a vzhledem k jeho mladistvému věku i trochu překvapující, ale co, museli jsme to ustát. Ani pan doktor nemusí být pánbůh.

Po umrtvení se musela z rány odstřihnout otřepená kůže, je to ta část ošetření co je psychicky poměrně nepříjemná. Pan doktor, hloubající se v ráně připomněl, že kdybychom se s tím samým stavili o tři měsíce později, není jisté, jestli se nám dostane nějaké péče "až tu skoro nikdo nebude".

Pan doktor je uvědomělý socialista pomyslel jsem si a nechal jsem to být, pozorujíc svého přítele jehož nízký krevní tlak byl znát na jeho pobledlé tváři čím dál tím víc.

Jenže o asi tak minutu později došlo na další s odpuštěním "perlu" pana doktora, když při čištění rány jemně připomněl, že by jsme se dobudoucna měli naučit tahle běžná ošetření pro případ - co kdyby - a tak dále. Rozhodl jsem se tu hořkost polknout a myslet si cosi o mladém vydírajícím demagogovi v bílém plášti. Petr se začal rozhlížet po místnosti, jako by hledal pomoc. Hledal něco jiného. Polštářkový obvaz ležící už připravený na nerezovém táce vedle něj, našel vzápětí.

" Díky pane doktore, já to nějak zvládnu i bez toho šití"!
pravil trochu zastřeným hlasem, vstal a přitiskl si na otevřenou ránu tampon. To ticho se dalo krájet. Petr našel očima dveře a vzápětí jimi odešel z ošetřovny. Na volání se sestry že přeci nemůže odejít, už jsem odpověděl už já. "Může".
Lékař se pohoršeně zeptal, cože mu vadí a dostalo se mu nestranné odpovědi - "dotklo se ho, co jste říkal, pane doktore".
Zatvářil se pohoršeně jako nejmladší člen královské rodiny, kterému právě oznámili, že mytí nádobí je dneska na něj a já se otočil a šel za svým přítelem.

Našel jsem ho venku, opřeného o jeho malý hybrid, zamyšleného a divně klidného.
Cestou zpátky po dálnici domů poté, co jsem překonal potíž s řízením hybrídku jak Toyotě říkáme, (holt si rozumím s automatickýma převodovkama , jen ne na něčem co má dva motory) jsem se pokusil to s Petrem probrat. Moc toho neřekl. Došel jsem sám v sobě ke smutnému zjištění, že v podstatě utíkáme. Před českou politikou, ukřičenými odbory, sobeckou etikou.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Před českým zdravotnictvím.

Když byl Petr schopen prvních slov, zmohl se zeptat jen na to, jestli jsou špatní lékaři, ministr anebo politici. A tak jsem mu musel vysvětlit, že většina pravých důvodů bývá veřejnosti skrytá a věci se mají jinak.

Lékaři špatní většinou nejsou: Jen naletěli odborům, kterým tuhle čamčarádu jistě někdo platí. Jistě ony velké firmy, které budou na Leošem Hegerem plánovaném šetření tratit víc než sami doktoři. Proto si mohli odboráři dovolit PR agenturu za skoro 4 miliony na tuhle kampaň. Kde by na to z příspěvků sami vzali.

Leoše Hegera znám osobně ještě jako šéfa Hradecké fakultky a asi neznám čestnějšího doktora a člověka. Politikem je až na druhém místě. A to je důvod, proč ho politikaření a hysterie odborů moc nevyvádí z míry.
A politici kteří nereformovali zdravotnictví a nepostaví se několika farmaceutickým firmám, co si udělaly lobbováním z našeho systému dojnou krávu - ano ti za to celkem dost mohou. A taky trochu zato, že nepomáhají narovnat situaci začínajících lékařů. Což je jediný ze stávkových důvodů, s nímž sympatizuji i já sám.
A ony velké firmy. Pokud pominu etickou část věci, vlastně zjišťuji, že bych na jejich místě dělal pro maximalizaci zisku to samé.
Zdálo se, že Petr se v duchu už těší, až budemem za hranicí, v zemi, kde je všecho v pořádku.
Jelikož jsem to měl být já, kdo bude jeho ženě vysvětlovat co se stalo, pokusil jsem se to s ním probrat, ale moc se mi to nepovedlo. Snad se mi to za pár týdnů povede.

Ruku už má dneska zašitou, hezky mu srůstá, a ještě pořád s nikým moc nemluví. Stěhování asi necháme až na jaro. Druhý pan doktor poznal, že na ráně už se něco dělalo, tak jsme to vysvětlili a on se tomu pobaveně smál.
Děkuji tímto personálu Městské kliniky Dresden-Friedrichstadt za Petrovo ošetření. A taky za to, že s jedním z mých nejlepších přátel bylo zaházeno slušně, bez ohledu na jeho názory, přesvědčení a momentální politickou situaci. Lidsky, a podle Hippokrata z Kóu.

A našim stávkujícím, vydírajícím lékařům můžu vzkázat jediné.

"Styďte se za sebe "!

Jan Zíma

Jan Zíma

Bloger 
  • Počet článkov:  23
  •  | 
  • Páči sa:  0x

Mé objektivy toho už hodně viděly a laptop by mohl vyprávět spoustu zajímavých přípěhů z asi tří desítek zemí světa, v nichž už jsem kdy byl. Když mne potkáte na ulici, nejspíš si mne ani nevšimnete. Svět mých myšlenek není na první pohled vidět. Jednou Vás rozpláčou, podruhé probudí, jindy naplní radostí. Pojďte se se mnou podělit o můj svět... Zoznam autorových rubrík:  SúkromnéNezaradené

Prémioví blogeri

Pavol Koprda

Pavol Koprda

10 článkov
Juraj Karpiš

Juraj Karpiš

1 článok
Post Bellum SK

Post Bellum SK

74 článkov
Yevhen Hessen

Yevhen Hessen

20 článkov
Zmudri.sk

Zmudri.sk

3 články
Jiří Ščobák

Jiří Ščobák

752 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu