Připouštím že i v tolik úřednicky uvažujícím Německu, spousta lidí doposud nepoužívá InternetBanking a jeho klony a  chodí si pro důchod, či platit na Spolkovou poštu. Ale i v zemích, kde se věci řeší vždy o něco složitěji, jako je tomu i v onom Německu se nesetkáte s tolika nástrahami, jako u nás doma.

Pamatuji, jak mne jedna moje dobrá známá předloni v Brooklynu vyvedla z míry tím, jak je jednoduché něco zaplatit v Americe. Vedli jsme tehdy diskusi o složitých formulářích a o tom jak semtam něco napíšu špatně. A jak mne štve, psát něco znova. Wendy tehdy sáhla do kufru své otlučené Hondy a z papírového pytle s nákupem vytáhla banán. Napsala na něj pár čísel fixou a řekla jen: "Take a look - Dívej se".

Pro úplnost se sluší dodat, že na ten banán napsala číslo účtu společnosti AT&T, částku něco přes 100 dolarů a byla to transakce za její měsíční datový "CELL" paušál - tedy telefon s internetem. Dojeli jsme k bance během asi pěti minut a Wendy jakési paní na Chash desku, čili přepážce, zdvořile povídá, že její známý, který původně pochází z Evropy, nevěří, nakolik je Americký bankovní systém důvěryhodný a velkorysý zároveň. Položila před ní popsaný banán a dvě bankovky. Pokladní se pousmála, přátelsky si mně, vetřelce/barbara změřila, opsala číslo z banánu, klepla na ENTER, vrátila drobné a popřála nám "Have a nice day".

Později jsem si uvědomil, že to dokonce jde i podle nějakého zákona  a že jde o příklad z knihy HOTEL od Arthura Hayleye, kterou jsem kdysi zamlada přečetl. Ale hlavně - došel jsem k poznání že zaplatit se dá opravdu i jednoduše.

Loni před vánoci jsme si vzpomněl, že mám jednu nezaplacenou složenku. To co jde 50 kilometrů za naší hranicí úplně hladce, může v mé vlasti představovat administrativní noční můru. Šlo o malou platbu, asi rok starou, pochopitelně jsem na ni zapomněl a před novoročními přísliby typu - příští rok budu hodnej, nebudu slopat a něco dobrého udělám a tak - jsem si řekl, že až pocestuji do Prahy ty tři stovky srovnám.

Vyjel jsem si platební koordináty a s klidem v duši ujížděl k milovanému domovu. Tušit, co to bude s Českou Poštou za proces, tak bych si to ještě dobře rozmyslel. A naplánoval si na to jeden volný den navíc.  Uklidněn tím, že mám číslo účtu, variabilní symbol, jméno kdysi odebrané knihy a dost drobných, jsem uháněl ke krásné české metropoli. Co mně v ní čekalo, se už nedá popisovat slušně.

Česká pošta, Jindřišská 28.12.2010.po jedné odpoledne.

Začalo to nevinně. Ve stojanech, pokud k tomu vůbec byly určeny, nebyly formuláře složenek. Zapřemýšlel jsem. Na poště funguje pořadníkový systém. Zmáčknete tlačítko automatu, jež stojí v předsálí a dostanete své číslo. Máte pořadí, čekací doba je tak 15 minut, ale to se dá ustát. Otázkou je, jestli chci čekat v pořadí čtvrt hodiny jen na to, aby mi dali do ruky složenku, kterou vyplním a teprve pak čekat v druhém pořadí, abych ji mohl zaplatit. Došel jsem k přepážce, kde byl právě hotov postarší pán, co si zrovna skládal peníze do peněženky a s omluvným pohledem k tomu, jehož jsem předeběhl, jsem si řekl o složenku na platbu. Paní na přepážce mi odpověděla že předbíhám a omluva, že bych to nedělal kdyby ty složenky v regálech byly, ji neuspokojila. Když jsem si pro jistotu řekl o ty složenky dvě, (už se znám) dostalo se mi pohledu, po kterém jsme si připadal jak analfabet. Inu nic. Složenku jsem měl, vyplnil jsem ji a po 20 minutách s pořadovým číslem v ruce jsem stál, překvapivě před tou samou úřednicí. Platba třísetkorunové záležitosti se zdála být ve finále. Nikoli. Nebylo tomu tak. Vynalézavost byrokrata je bezbřehá a vy máte smůlu. Úřednice shledala, že mám špatně vyplněné číslo účtu a nemůže tedy platbu přijmout. Byla to hloupost. Účet v pořádku byl, ale nebyl napsán "odzadu" t.j. od posledního políčka k prvnímu. Kdo z Vás by tuhle proceduru neznal, spočívá v tom, že jakýsi vnitřní předpis České Pošty stanoví, že číslo účtu smíte vyplnit pouze tak, aby končilo vždy posledním polem kolonky. Jinými slovy - Česká Pošta chce, aby jste jej napsali od posledního políčka pozpátku. Pro jistotu jsem si řekl o další dvě složenky a vrátil se útrpnému psaní. Hala této pošty je jinak příjemná, jsou tam stoly a židle, ale něco pořád přepisovat je stejně otrava  a to i v tak oduševňujícím prostředí. Po další půlhodině jsem stál před mladou rozesmátou úřednicí, a v duchu se modlil za anděla, co mi pomůže. Ráda by platbu přijala, ale nešlo to, protože jsem to vyplnil do jiné složenky. Tohle je Áčko. Potřebuji prý Céčko. Zklamaný jsem odešel, ale po asi minutě jsem v jednom ze stojanů Céčko našel a řekl jsem si, že to ponižující přepisování absolvuji ve vedlejší ulici u piva a guláše, protože už je to celé unavující a prostě "protože proto!"

Ve stresu člověk chyby už dělá sám a tak jsem se po první, zpackané složence trochu najedl a uklidněný dovedl tu druhou k dokonalosti, ostře kontrastující s tím, že jsem lehký disgrafik a nenávidím formuláře, jež se vyplňují rukou. Jen pro pobavení, píšu zhruba 140 tisíc znaků týdně na klávesnici, mluvím plynule třemi světovými jazyky, ale když mám při cestováni po své skromné práci, vyplnit Americký IMMIGRATION FORM je to pro mne stresující, nejméně dvacetiminutová zaležitost. Ale ani záludná antipřistěhovalecká byrokracie našich aliančních partnerů, mne nedokázala nikdy ponížit tak, jako zlovolná vynalézavost České pošty.

S uklidněným žaludkem a myslí jsem se vrátil zpět a po nezbytném čekání, jsem se ocitl před okouzlující, ani ne dvacetiletou blonďatou ženskou bytostí, jíž už opravdu chyběla jenom ta andělská křídla. Nad složenkou se chvíli zahloubala  a pak se odeběhla poradit. Když se vrátila, sdělila mi, že tu platbu musím vyplnit do jiné složenky.
Jen pocit marnosti zabránil tomu, abych si začal na celou halu hlasitě stěžovat. Pečlivě jsem jí zdůvodnil, že jsem tu už třetí hodinu a že její kolegyně o pět přepážek dál, řekla jasně "CÉČKO". A že už to vypadá, jako že se Česká pošta systémově "DOBŘE BAVÍ"  Blonďatá víla v modrém erárním svetru, jež jí byl veliký, nesměle pípla, že ať se nezlobím, ale že Česká Pošta má ty céčka dvě, každé na něco jiného. Pro jistotu mi hned přisunula několik oněch správných céček.
Uvědomuji si, že jsem v tu chvíli musel vypadat jako vrah dětí, co se zrovna chystá něco provést. Zkusil jsem to po dobrém. Vysvělil jsem jí, jak už jsem tu dlouho, že to chci jen zaplatit a dal jsem jí sjetinu z počítače s částkou, číslem účtu a variabilním symbolem. S tím, že chci vložit na tento, na papíře napsaný účet. Všude po světě to jde i takhle
Nikoli v České Poště.


Nemohla platbu přijmout, protože část složenky se prý někde u nich ukládá. Nepomohl ani argument, že se mi to špatně píše, protože sebou nemám brýle. Viděla že jsem v koncích a tak mi nabídla, že to za mně celé přepíše sama.
Najednou se logika věcí zastavila. Položil jsem si otázku, zda chci šikanovat hodnou mladou pošťačku, kvůli nesmyslnému systému jejích nadřízených, vzal jsem složenky  a šel znova vyplňovat. Do hospody. Tak jsem se po třech pivech, co bych ani neměl a další hodině ztraceného času, vrátil zpátky. Když se mne, paní pošťačka, opět na jiné přepážce zeptala, proč jsem neuvedl PSČ příjemce  /přestože šlo o platbu na účet, kde je to úplně jedno/, rovnou jsem vytáhl fotoaparát s úmyslem tohle divadlo celé zveřejnit. Strážce v civilu jsme u sebe měl ve vteřině s  tím, že se na poště fotit nesmí.
"A myslet se tu smí?", zeptal jsem se. Mládenec v civilu rozumem neoplýval, ale poštovní úřednice ano, a tak, pochopíc, že se chystá nějaký mediální malér, si vzala peníze  a já dostal útržek složenky.

Transakce platby 329,- kč. trvala 4 hodiny 11 minut a na vedlejších nákladech stála dalších zhruba 250 kč... Samostatnou kapitolou je úvaha, že zatímco našinec v USA zaplatí a nemusí umět ani místní jazyk, vzdělaný Čech ani dlouhým studováním nesmyslně složitých a  nekonkrétních návodů na zadních stranách složenek, nemusí nutně dosáhnout toho, že bude schopen v pořádku a bez chyb na České Poště zaplatit.
Poprvé v životě jsem si připadal jako analfabet. Alespoň jsem se u toho najedl. Ponižující zacházení jak v Kafkově procesu, které asi zná každý, musí nutně vést k pocitu sebeobviňování u každého z nás. Jenže to, co je ve slavném Francouzském filmu fikcí, se u nás začíná stávat realitou. Novodobá Kafkárna České Pošty se u nás proměňuje ve skutečnost.

Jen pro porovnání:
Deutsche Budespost má pro všechny typy hlavních plateb jediný formulář - vodorovnou složenku. Jenom  zakřížkujete, jestli jde o platbu na účet, adresáta, dobírku, či dobírku po datu. Pokud se vám nechce, úřednice opíší číslo účtu z Vaší sjetiny z počítače. Číslo účtu na babánové slupce jsem ještě nezkusil.

Přemýšlejte.

Za předpokladu, že není pravdivá ona možná teorie, že někde uvnitř České Pošty, sedí šílený metodik, jež se snaží ze všech sil, pomocí vyvíjení co nejsložitějšího systému složenkových plateb, zkomplikovat život co největšímu počtu obyčejných hodných lidí, co chtějí jen v klidu a  včas zaplatit svoje účty, se vkrádá jednoduchá a pochopitelná otázka.

Není náhodou v útrobách České Pošty něco podstatného, hluboce v nepořádku ?