Můj životní vzor je americký herec Charleton Heston. Se svojí paní vydržel skoro sedm desítek let.
Vždycky, když mi začal, ještě s mojí bývalou, vrtat hlavou červík pochybností, proč ona tohle a proč tamto, naučil jsem se to řešit po svém. Za vsí jsme měli les, a v něm, mé oblíbené, veliké mraveniště. Vždycky, když už jsem to nemohl vydržet, sebral jsem se takhle v sobotu a zašel na tohle svoje oblíbené místo. Pokaždé jsem se dlouze zahleděl /nejmíň na hodinu/ na tem mumraj tisíců chaoticky pobíhajících malinkatých tvorečků a snažil se najít nějakou logiku. Nějaký řád, nebo pevný opěrný bod, toho jejich neustálého přemisťování se z místa na místo, v jejich světě plném chaosu. Ne snad, že bych na něco někdy přišel. Ve skutečnosti jsem nehledal řešení v mraveništi, ale v sobě. A vždycky jsem se vracel s pocitem smíření, že ji mám rád a rozumnět jí stejně nikdy nebudu. A je to tak v pořádku.  Když o tom tak uvažuju, vlastně jsem jí nikdy neřekl, co v tom lese pokaždé hledám.
Ženám se nedá rozumnět! Jsou samé emoce, pocity, žádná logika. Jediné, co může člověk udělat a to je myslím základ moudra každého muže, je, mít je rád. Bez podmínek, bez potřeby něco vysvětlovat. Když má jeden štěstí, víru a dost času, stráví vedle nich krásný život. Pokud se muž snaží ženám rozumnět na základě vlastního uvažování, většinou moc neuspěje. Ale to není chyba žen. Tyto nelogické, komplikované, ale přesto krásné bytosti nemůžem chápat na základě logiky. Už vůbec ne mužské.  Můžem je chápat pouze svým srdcem. A taky milovat. Den co den nás ženy rozčilují. Když uklízí, nemůžem nic najít, porozumnět ženinu uvažování, je jako hrát současně deset šachových partií najednou a předvídat ženino jednání nedokáže asi nikdo. Přesto bych ženy za nic na světě nevyměnil. Jsou tou lepší polovinou lidstva.
Strávit krásný život po boku jedné, milované ženské bytosti, je možná to nejlepší, co nás může potkat.

Co třeba takováhle definice životního úspěchu ?